Mladýho nebo star...šího?
V dobách zbytkové puberty - a ještě pár let potom - jsem skepticky povytahovala obočí nad ženami, které měly pletky s muži, kteří by jim - v případě, že by pánům v prváku na střední praskl kondom - mohli suplovat otce. A hle, s věkem (a po martyriích se zajíčky) přišel mírný šok: „To snad né, já už k nim asi taky patřím!“ Jak se to stalo? Kde udělali soudruzi inženýři v mém mozku chybu? A JE to vůbec CHYBA? Inu, pokud mi nějaký takový „náhradní taťka“ přinese štěstí a klid v duši, tak určitě ne...
A co, že je na starších mužích tak skvělého? Jistě, může to být charismaticky ošlehaný vzhled, ale já se teď bavím o těžkých průměrňácích, ze kterých byste si nesedly na zadek ani za (jejich) mlada... Podle mě se jedná zejména o lety získaný životní nadhled - to, že nejančí kvůli každé hlouposti - a taky sympatickou schopnost přimhouřit oči nad Vašimi nedostatky. Oprava: oni už ty nedostatky za NEDOSTATKY ani nepovažují. Nepotřebují obden zažívat adrenalin (sexuální ani jakýkoliv jiný) a už spoustu věcí CHÁPOU. Nebo alespoň zjistili, že se vyplatí dělat, že (nás ženy) chápou.
Většinou už se nablble neuchichtnou, když z pusy vypustíte termín „Duše“ nebo „naplnění“ (po tomto slově se na Vás nevrhají s frivolní poznámkou: „Neboj, kotě, já Tě večer naplním, že nepochopíš!), a moc dobře vědí, že není radno degradovat naši menstruaci označením „krámy“ nebo dokonce zlehčovat naše náladičky, které jí doprovázejí. Kroutíte hlavami a vyrážíte do boje za hladkost, pevnost a sladkost mladíčků? Samozřejmě, že nelze paušalizovat - ostatně jako o u ničeho jiného - a je dost dobře možné, že máte opačný názor. A já Vám ho neberu. Dokonce si myslím, že ještě před pár měsíci bych se do podobného textu ani nepustila. Jenže člověka a jeho mysl formují zkušenosti. A já jsem aktuálně „zformovaná“ přesně tak, jak právě čtete.
Moje třetí oko se otevřelo a uzřelo, že vůbec není od věci stýkat se s chlápky, kteří mají něco odžito. V případě, že mají na seznamu odžitého zaškrtnutu i výchovu dcer, pak Vaše „wifina štěstí“ může začít chytat signál. Tedy za předpokladu, že se výchovy aktivně (a rádi) účastnili a celý život ustavičně nebrblali „jaký mají pech...jak moc si vždycky přáli syna!“. Díky dcerám totiž tihle tátové vědí, že hysterka a paní Řešitelka Složitá nejste jen Vy (aka jejich milenka, partnerka); že nenarazili na Černýho Petra v záplavě ideálnějších kusů; že jsme holt od přírody a již od plenek odlišné. Dokážou ve Vás vidět onu malou holku, kterou jste bývala a i přes občasné „reakce na facku“ jsou schopni si představit Vaši dávnou roztomilost... I když je zlikvidovaná vráskami, zuřivými grimasami a výčitkami o nesklopeném prkýnku a povalujících se špinavých fuseklích.
Cože? Slyším, že vyloženě zralí chlapi bývají nudní? Že se z nich stávají páprdové bez náboje? Ale kdeže! Když si přestanou hrát na přemoudřelé náčelníky, setřesou stresy z práce a umlčí frustrace z řídnoucích vlasů či zlehka se připomínající prostaty, nebo z toho, že už si na NĚJ - vinou rostoucího bříška - nevidí jako dřív, chovají a radují se jako kluci. A pakli-že mají vedle sebe mladší partnerku (zvláště doslovné střevo jako jsem já) o to víc! - Věřte mi. A dejte jim šanci...