Jak jsem (ZASE) přišla o manžela
Když u vás v domě ve sklepě prasknout trubky – stářím z doby kdy se ještě večeřeli steaky z mamuta – zasahující i do Vašeho bytu a musí k vám přijet družina ze správní firmy, aby sjednala nápravu, má to i svou těšící stránku: Je nutné být topenářům k dispozici „kdyby něco“, a vaší (příšerně nepříjemnou) povinností je nejít do práce a usídlit se na na celé dopoledne v kavárně naproti domu. Život je zkrátka pes!
„Buch, buch!“ baristka Anička sklepává – a po chvíli zase vyklepává – jednu páku za druhou, mlýnek chrčí o sto kofein, Edit Piaf si nedá pokoj se svým slavným songem a vzduchem se line dráždivá vůně croissantů. Jediná vada je, že mě moje baristka kapánek rozladila. A ani o tom neví. Můžu to říct aspoň Vám? Považte, ona se mi tak trochu zakoukala do (původně) mýho potenciálního manžela! Zajisté mě s ním čekala šťastná budoucnost plná kýčovitých večeří při svíčkách a nezapomenutelných dovolených; býval by mi pomohl splatit úvěr, brzy na to bychom objevili nové super bydlení a následně tam vychovávali naše... potkany nebo šváby... a nebo super velký pavouky (aby se mi nestýkalo po všeliké zvířeně, se kterou jsem ve svém krcálku již měla tu čest). Jenže po dnešku mi je jasný, že tahle vize je v pytli. Proč? Protože můj budoucí choť zachránil Aničce život a evidentně se jí navždy vepsal do jejího extechnařského srdce.
A kde, že jsem ho vůbec střetla já? Před týdnem jsem se s ním takřka srazila ve dveřích právě TADY. Držíc v ruce espresso (ách, ESPRESSO, žádný český brouzdaliště), přes rameno obrovskou cestovní tašku, loučil se s Aničkou slovy:
„Díky za kafe před otvíračkou, zpříjemnila jste mi den. Určitě zase přijdu!“
Dívala jsem se za ním, jak odchází a nemohla jsem přestat. Něco mě nutilo se nad ním zamýšlet. Nebyl nijak zvlášť hezký. Obyčejný, vysoký, plavovlasý, s ucházející postavou. Akorát rozměrná brašna, kterou si hodil přes rameno, se mi zdála poněkud podezřelá (uvažovala jsem, zda to nebude zkrachovalec, co i ve svým – čtyřícítce blížícím se věku – přespává po kámoších). Přeto jsem k němu zahořela sympatiemi.
„Ahój,“ probrala jsem se ze záseku a důvěrně pozdravila Aničku.
Pokračovala jsem zvědavým vyptávání: „Kdo to byl? Toho jsem tu po ránu ještě neviděla,“ pohodila jsem hlavou směrem k mizejícím širokým zádům.
„Ty jo, ani nevim, dneska tu byl poprvý. Přišel těsně po půl sedmý... neměla jsem ještě ready kávovar, ale byl nějakej grogy, tak jsem se nad ním slitovala, znáš mě...“ nevzrušeně objasnila Anička.
„Zjisti mi příště něco o něm, prosííím... nejlíp číslo (ha, ha). Nevim jak, ale pokus se!“ natěšeně jsem Aničku pověřovala bojovou misí.
Povytáhla svoje blond obočí, jakože nechápe, co mě to chytlo. Co blbne? Nespálila si při fénování mozek? Vžďyť nebyl ničím zajimavej – To si určitě pomyslela a zchladila mě upozorněním, že ona zrovna není typ, který by uměl žebrat o čísla mobilů . V duchu jsem však nepřestala doufat, že se se záhadným cizincem znovu potkám (to románové označení je úsměvné při vzpomínce na jeho image). Jenže, jak už jsem na začátku předeslala, mé holčičí doufáníčko dnes dostalo ťafku...
V 6:40 mě Anička pípnutím smsky zuřivě zvala ke kávovaru (spisovatelské tlumočení vynechám a drze opíšu): „Ahoj!! Kde se flákáš!? Mám pro Tebe vtipnou historku! O víkendu se mi stala taková blbost a musela pro mě přijet sanita a představ si... víš, kdo mě ošetřoval?! Ten týpek s velkou taškou! Děsná náhoda. Se tu celý ráno třesu, jak Ti to povyprávim a ty si někdě lítáš!“
... A tak jsem tady, poslouchám spolu s dalšími dvěma zákaznicemi historku o bodnutí sršáněm – před nímž Anička původně chránila svého psíka Horáce – nečekaném anafylaktickém šoku, mdlobách, záchrance, kapačkách a... PANU DOKTOROVI – dříve neznámému týpkovi s cestovní taškou –, jež jí uchránil před smrtí v produktivních Kristových letech. Od té osudové chvíle je podle Aničky „strašně krásnej“ a „nejlepší“! Ach jo, o telefonním čísle a zvonění svatebních zvonců už si tím pádem můžu nechat jenom zdát. I kdybych se v kavárně s doktůrkem přeci jen ještě někdy potkala, nebudu na něj přece mrkat vstvama Maybellineky a vypouštět feromony, když vím, že se Aničče líbí.
Zřejmě ho paní Štěstěna stvořila pro NÍ... Na mě holt doktoři nečekají. Jó, kdyby MUDr. v rozměrném zavazadle vážně přenášel svoje saky paky (nikoliv po zdvojených šichtách na pohotovosti) a byl to čerstvě vykopnutý něčí manžel s výpovědí na krku a milenkou v záloze, byla by to jiná pohádka... v tom případě věřím, že by byl stoprocentně MŮJ!